THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Moravané HAZYDECAY, známí svým kladným postojem ke crossoverovému hysterčení, potažmo nedávné nu-metalové vlně ze Spojených států, nám po dvou hektických letech znovu hlásí hotovo. Nová nahrávka, která se bude v nejbližší době snažit navázat na zdařilého předchůdce „Jewelz On Concrete“ (2004) je tedy na sklonku roku 2006 na světě. A myslím, že to bude mít z objektivního pohledu velmi těžké a to hned díky dvěma zřejmým důvodům. Tím prvním je skutečnost, že předchozí deska byla opravdu velmi silnou a kompaktní skládankou z těch nejlepších vlastností, jaké může jejich styl nabízet. Marně vzpomínám, zdali vůbec někdo v této republice kdy nahrál lepší nu-metalové album. Druhým důvodem je fakt, že tolik diskutovaný nu-metalový žánr se momentálně nachází ve stavu naprostého vyčerpání a tím pádem při zachování podobných postupů bude i album HAZYDECAY automaticky bráno oproti silnému předchůdci jako pouze to následné – „stínové“. Tak tedy zanechme dohadů a přejděme k samotné nahrávce.
První, čeho jsem si všiml, je zjevné ubrání na pedálu. Novinka nepůsobí zdaleka tak ortodoxně, přímočaře a energicky jako minulá nahrávka. Je o poznání více písničková a zároveň pojímá nepatrně širší žánrové spektrum. Přesně to by mohlo být za daných okolností, které zde však nenastaly, velkým kladem, ale neděje se tak. Těmi chybějícími okolnostmi myslím prostou kvalitu nápadů, vnitřní náboj a neotřelost samotných písní. Poselství, které nám před dvěma lety HAZYDECAY suverénně nařvali do ksichtu, zde působí o něco méně přesvědčivě, jakoby si kapela sama byla vědoma nutnosti změny, stylového posunu, vývoje a zároveň nechtěla zas až tolik vsadit na neznámou kartu a riskovat nebojácným úprkem z rodné hroudy. Nechci tím samozřejmě říct, že kvalitu by kapela získala tím, kdyby přešla na momentálně aktuálnější tvrdě rockový žánr, to v žádném případě, ale novince tak trochu chybí svojskost a sebejistota předchůdce. Zkrátka něco, po čem bych řekl: „Tohle jsou nový a zatraceně dobří HAZYDECAY“. Přesto to nevidím s novinkou vůbec špatně. Úvodní song „To All Who Survive“ je naopak parádní hymnou, která oslavuje nezanedbatelný odkaz velikánů crossoveru devadesátých let. Jak postupně putujeme albem, čekají nás mnohá, avšak nepatrná ozvláštnění nu-metalového výrazu, od melodických a zároveň velmi brutálních skladeb „Rivers Crying“ a „Whatever You Want“, přes dojemně křehkou „Wings For Stars“ (kromě úvodního songu zde zřejmě nejsilnější píseň), dále přes hip-hopovou „Cum2nite“ s pěveckým vkladem tanečně nadaného tlouštíka Matěje Ruperta (jeho soulový zpěv hází píseň téměř do sféry r ´n´ b) a v neposlední řadě nepovedený úlet (vtip) v podobě coververze Gottovy písně „Lady Karneval“, ve které nezvykle normalizačně toporný Adam B. Sychrow hlasově připomene spíše muzikálového dobrodruha Bohuše Matuše než rockového bouřliváka stavícího na široké škále druhdy jemu vlastních emocí. Celek tak působí jako o poznání nesourodější a řidší kaše, u které se autor ještě definitivně nerozhodl, jakým způsobem ji okoření.
Z celkového pohledu je nové album „Your Closest F.R.iend“ (2006) poměrně obstojným následovníkem strhujícího předchůdce „Jewelz On Concrete“ (2004). HAZYDECAY se sice stále udržují na stylové mapě a v povědomí lokálních fanoušků, ale do příště postupují s varovným vykřičníkem. Aby mne i nadále nepřestali bavit, chci do tří let slyšet řádně ucelený, moderní a nebojácný reparát, protože tahle kapela má skutečně na víc, než být „jen“ dobrou a „jen“ nu-metalovou skupinou. Na nechutný laciný guláš, dělaný výhradně na efekt, který předvádí mnoho stylově shodných tuzemských kapel z Prahy, podporovaných zejména televizní stanicí Óčko to i letos bohatě stačí, ale příbramští THE SWITCH jim podle mne s deskou „Svit“ letos unikli o dvě třídy. Sedmička, ale s přivřenýma.
Pouze dobrý následovník vynikajícího předchůdce.
7 / 10
Adam B. Sychrow
- zpěv
Lee Navarro
- kytara
DeeAce
- baskytara
Minno Dragonarez
- bicí
1. To All Who Survive
2. Rivers Crying
3. Whatever You Want
4. Wings For Stars
5. Wilder Than Wild
6. Cum2nite (featuring Matthew Rupert)
7. Pork Lipstick
8. Take Me Thru This
9. Your Closest F.R.iend
10. Lady Karneval
Your Closest F.r.iend (2006)
Jewelz Of Concrete (2004)
Phaentae*styk on a Golden Tray (promo EP) (2004)
Lovebombs (2002)
Vydáno: 2006
Vydavatel: HeiaBros. Productions
Stopáž: 38:00
Produkce: HAZYDECAY
Studio: LOCO studio
HAZYDECAY jsou po dvou letech zpět. Kapela balancující na pomezí hard-core, nu-metalu a melodického rocku, které vládne jeden z nejlepších zpěváků na scéně Adam B. Sychrow se hlásí s třetí hotovou zvukomalbou. Dokázali i tentokrát udržet vzrůstající trend kvality, který načrtli minulou deskou? Nebudu dlouho napínat, nestalo se tak. Novinka je přímým následovníkem minulé desky „Jewelz Of Concrete“, avšak stojí ve stínu předchůdce. Těží ve stejných dolech, ze kterých získal jeho předchůdce zářnou a sytou barvu, ale jakoby suroviny byli již notně přebrané a nerostné bohatství, které je základním stavebním elementem skladeb HAZYDECAY lehce postupem času vysublimovalo. Už tedy ne aranže a jednotlivé skladby, ale Adamův pevný hlas je hlavní devizou, kterou lze svorně opěvovat chválou. Cover vypůjčený z dílny Mistra Gotta sice dává vyniknout právě kvalitám hrdla vokalisty, ale v poloze, která v tvrdé hudbě působí značně prkenně a násilně. Minulost tímto albem zůstala nepřekonána.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.